Kurt Martin Gerstner byl jedním z mnoha lidí, kteří byli v nacistickém státě diskriminováni kvůli duševním onemocněním nebo zdravotnímu postižení a zavražděni v jednom z „eutanazijních ústavů“.

Sven Gerstner-Nitschke by chtěl pomocí „kamenu paměti“ uctít památku svého neznámého prastrýce. Ten se narodil v Chemnitzu jako syn koláře Ernsta Edwina Gerstnera a jeho manželky Minny Selmy Kadenové. Měl ještě dva sourozence. Rodiče tehdy bydleli na Sonnenbergu (Peterstraße 43). Později se přestěhovali do Hilbersdorfu (mj. do Hilbersdorfer Straße 66). Vychovávali své děti v evangelicko-luteránské tradici.

Co je o Kurtu Martinovi Gerstnerovi známo? Trpěl „vrozenou slabomyslností“, jak se tehdy nazýval tento pro rodiče šokující klinický obraz. Navzdory postižení nastoupil o Velikonocích 1910 do školy. Dne 24. května 1912 byl však ze školy odebrán. Školský úřad doporučil rodičům, aby podali žádost o přijetí do Státního výchovného ústavu v městské části Altendorf, založeného v roce 1905, což rodiče 21. září 1912 také učinili. Kurt byl do ústavu přijat 2. prosince 1913. Patřil tak k asi 500 dětem s mentálním postižením, které tam mohly být vychovávány. Vedení výchovného ústavu v Altendorfu sdělilo rodičům 16. března 1915, že Kurt již není schopen školní docházky a lze ho vychovávat pouze k práci.

Dne 31. března 1916 byl Kurt propuštěn domů k matce. Jeho zdravotní stav se v následujícím období zhoršil. Najednou se stal agresivním, nadával rodičům a vyhrožoval jim. Na základě toho byl Kurt dne 31. května 1921 přijat do Městské psychiatrické léčebny v Chemnitzu. Dne 15. června 1921 bylo podáno žádost o přijetí do Státní léčebny
a pečovatelského ústavu v Zschadraßu, k čemuž došlo 14. července 1921. Sociální úřad města Chemnitz převzal náklady na pobyt, protože rodiče neměli žádný majetek.

Kurta bylo možné v Zschadraßu navštěvovat. Bylo mu také povoleno trávit každý rok v létě a o Vánocích po dobu dvou týdnů dovolenou doma.
Převzetí moci nacisty znamenalo zhoršení situace osob se zdravotním postižením, které byly v léčebnách a pečovatelských ústavech považovány za „zátěžovou existenci“. Nacisté již 14. července 1933 přijali „Zákon o prevenci dědičně nemocného potomstva“, který od ledna 1934 umožňoval nucenou sterilizaci lidí s
definovaných jako „dědičně nemocné“, jako je schizofrenie, epilepsie nebo „vrozená slabomyslnost“. Vedení ústavu tento zákon využilo k vydírání Kurtových rodičů, aby požádali o sterilizaci svého mezitím již 31letého syna. Pokud by s tím nesouhlasili, jejich syn by již neměl právo je navštěvovat. Následně podal ředitel ústavu profesor Dr. Max Liebers příslušnou žádost. Soud pro dědičné zdraví v Chemnitzu rozhodl 26. května 1934 o nucené sterilizaci, která se uskutečnila 12. července 1934 v ústavu. Kurt poté mohl opět navštěvovat své rodiče v Chemnitzu, naposledy na přelomu let 1939 a 1940.

Kurt Gerstner byl podle zdravotní dokumentace dne 21. června 1940 „v nezměněném stavu převezen do pruského ústavu“. To znamenalo, že byl toho dne v rámci transportu („Akce T4“) spolu s dalšími pacienty převezen do vyhlazovacího ústavu v Brandenburgu nad Havlem a tam ještě téhož dne zavražděn plynem. Aby se zamaskovaly okolnosti jeho smrti, zaslalo ústředí „T4“ v Berlíně rodičům úmrtní list s nepravdivými údaji. Podle něj zemřel Kurt Martin Gerstner 9. července 1940 v Hartheim-
Alkovenu u Lince, kde se nacházel další vyhlazovací ústav. Urna s údajným popelem byla odeslána do Chemnitzu a 13. srpna 1940 byla uložena na centrálním hřbitově v Reichenhainer Straße v rodinné urnové hrobce.

Kurtovi rodiče přežili svého syna o několik let. Minna Selma Gerstnerová zemřela několik týdnů před koncem války, Ernst Edwin Gerstner na počátku roku 1949.