Oprava provedená profesionálním hasičským sborem Chemnitz k dnešnímu zpravodajství listu Chemnitzer Morgenpost
Profesionální hasičský sbor v Chemnitz výslovně odmítá dnešní zprávu v deníku Chemnitzer Morgenpost, která vyvolává dojem, že hasičský sbor nehodnotí nahlášená tísňová volání jako prioritní. To diskredituje práci hasičského sboru způsobem, který je nepřijatelný.
Oprava vyjádření vrchního hasičského důstojníka Dirka Schneidera, zástupce velitele profesionálního hasičského sboru Chemnitz, k víkendovému zásahu hasičů.
V katastrofické situaci, jako byla ta o víkendu, nemá vrcholové vedení absolutně nic společného s rozhodováním o tom, které zásahy a v jakém pořadí se budou řešit. Na technický operační dispečink, který jsem během katastrofy zastával, přicházejí prostřednictvím záchranného dispečinku během velmi krátké doby stovky tísňových volání, která je třeba prohlédnout, elektronicky zaevidovat, roztřídit podle naléhavosti a odeslat příslušným záchranným složkám. Rozhodnutí o tom, které mise budou řešeny jako první, vychází ze vzoru hlášení, z něhož odvozujeme naléhavost a podle toho určujeme priority.
Operace se stejnou prioritou se pak vyřizují v pořadí podle času přijetí tísňového volání, pokud možno také geograficky sousedící a s ohledem na okrajové parametry. Nízkou prioritu mají zatopené sklepy, nejvyšší prioritu mají lidé v nebezpečných situacích. Prasklá voda těhotné ženy, dusící se dítě nebo požár domu jsou mnohem důležitější než mokrý sklep. V důsledku toho se může stát, že jednotky v akci musí být okamžitě přesunuty, i když pracoviště s nižší prioritou ještě nebylo vyřešeno. Zásahové jednotky si také musí udělat přestávku a dojít si pro občerstvení nebo pohonné hmoty, a proto také "opouštějí" zásahy s nižší prioritou.
V případě katastrofy, kdy již není možné pomoci každému občanovi okamžitě jako obvykle, protože počet žádostí o pomoc je prostě příliš velký, nelze z technických, odborných, organizačních a taktických důvodů nikoho upřednostnit. Navíc o tom, které volání bude zpracováno v jakém pořadí, nerozhoduje jeden úředník nebo, jak se předpokládá, starosta, ale prochází celým řetězcem hlášení, od dispečinku tísňového volání k dispečerovi, od něj k vyhodnocovateli a od něj ke středisku, které poplach spustilo, což jsou opět dva pracovníci. V tomto hlásném řetězci se zaznamenávají adresy a obrazy hlášení, ale žádná jména, s výjimkou výjezdů záchranné služby.
Skutečnost, že jednou ze stovek poplachových adres je budova, v níž shodou okolností bydlí paní Ludwigová, zůstává při tak vysokém počtu tísňových hlášení jednoduše bez povšimnutí a není zajímavá ani z technického hlediska. A i kdyby se vědělo, že v budově bydlí "celebrita", priority pro zpracování operace by se nezměnily. To není ani přípustné, ani možné.
V případě obvinění vzneseného vůči paní Ludwigové mohu rovněž potvrdit, že paní Ludwigová nevolala na tísňovou linku, ani nepožádala záchrannou službu nebo třetí osoby o výjezd do Hauboldstrasse. Dále mohu konstatovat, že paní Ludwigová plnila služební povinnosti, které jí byly uloženy v souvislosti s katastrofou, a proto ji, stejně jako mnoho záchranných služeb, nebylo možné zastihnout doma.
A rozhodně se nejedná o žádný bonus pro celebrity. Tvrdit to je nepravdivé a zlomyslné.
V neděli a v pondělí jsme měli v Hauboldstrasse pět výjezdů: V neděli jsme byli u č. 44 v 9.54, u č. 35 v 11.52. Následovalo pondělí u č. 33 v 11.52, u č. 42 ve 13.24 a u č. 8 ve 21.56. U č. 33 byli hasiči zalarmováni třetí osobou, ale ne paní Ludwigovou. To lze na základě elektronicky nezměnitelných údajů o tísňovém volání nepochybně prokázat.